Konflikty nás mohou spojovat a obohacovat

Jedná se o komunikaci orientovanou na potřeby, které jako lidé obecně sdílíme. Koncept této komunikace vychází z humanisticky orientované psychologie a z Gándhího učení o nenásilí. Rozvinul ji americký psycholog M. B. Rosenberg. Tato komunikace usiluje o změnu nikoliv silovým postojem, ale pomocí spolupráce a otevřenosti. Cílem je najít takové řešení, které naplňuje potřeby obou, případně všech zúčastněných stran.
stín žaluzií
Důležité je rozpoznat a soustředit se na to, co se ve mně děje a co prožívám, když vnímám nějaký podnět, a co v této chvíli potřebuji. Příklad: "Když slyším z ulice hluk, cítím stres, protože teď potřebuji klid na práci." Běžná reakce zní: "Ti lidé jsou tak bezohlední." V tomto případě se neptáme na své potřeby, ale posuzujeme, jaký kdo je.

Proces empatické komunikace zahrnuje čtyři kroky.
1. Pozorování: pozoruji bez hodnocení
Indický filosof Krishnamurti prohlásil, že pozorování bez hodnocení je "nejvyšší forma lidské inteligence". Nejdříve se učíme pozorovat, co se v konkrétní, případně konfliktní situaci děje, aniž to hodnotíme. Jenom se sami sebe ptáme, co se děje nebo co nám vadí, co je konkrétním spouštěčem naší vnitřní reakce nebo pocitu. Například: "Přišla jsem domů a v dřezu vidím hromadu špinavého nádobí."

2. Pocity: rozpoznávám své pocity
V druhém kroku si uvědomím a pojmenuji své pocity. "Pociťuji zlost." Tím, že pocit pojmenuji (např. hněv, smutek, zklamání, radost), získám prostor. Pocit už nemá v moci mě, ale naopak já vlastním svůj pocit. Zároveň pozorujeme, co se v našem těle děje, protože to je důležitým přechodem k třetímu kroku – definování nenaplněné potřeby.

3. Potřeby: identifikuji svoji potřebu
Protože lidské potřeby jsou univerzální, můžeme právě na rovině potřeb najít porozumění. V tomto kroku si ujasním, co v této situaci potřebuji a co mi chybí. "Cítím zlost, protože potřebuji vaši spoluúčast a pomoc při udržování pěkného domova a také klid a odpočinek, když se vrátím domů unavená." 
slunce v srdci
4. Prosba: formuluji konkrétní a pozitivní prosbu
Pokud si přeji pozitivní změnu situace, nestačí jen vyjádřit potřebu. Druhá strana potřebuje vědět, co může konkrétně udělat pro její naplnění.  V tomto kroku formulujeme co nejkonkrétněji reálnou a proveditelnou prosbu. Měla by mít vždy formu otázky nebo návrhu, nikoli rozkazu.  "Byl bys ochotný třikrát týdně umýt nádobí?" nebo "Mohl bys použité nádobí dávat hned po jídle do myčky?"
Tento způsob komunikace nám umožňuje vyjádřit upřímně sebe sama a zároveň se empaticky spojit s druhým, když prožívá nějaký konflikt. Díky tomu vnímáme konflikty jako něco obohacujícího, co nám pomáhá naučit se hodně o sobě i o druhých, přiblížit se k nim a dosáhnout pozitivní změny.

Konflikty nás mohou spojovat a obohacovat
Ohodnoťte příspěvek